Honzo, pamatuješ si, jak jsme se vlastně spolu seznámili a jak vznikl nápad na překlad knihy Lily Nichols To pravé jídlo při těhotenské cukrovce?

Báro, přiznám se, že jaro 2017 mám dnes už tak trochu v mlze díky narození syna. Ale dozvěděl jsem se o tobě, když ses přidala ke Globopolu, což muselo být někdy na začátku roku 2017. Od té doby jsme si přes sociální sítě vyměnili bezpočet zpráv o medicíně, výživě a léčbě chronických onemocnění. Pak najednou přišel nápad, abych oslovil Lily Nichols ohledně možnosti vydat její knihu v češtině. Vybavuji si, jak jsem tenkrát seděl při západu slunce na zahradě se svým taťkou a nadšeně mu hlásil, že v češtině možná vyjde kniha, která převrátila naruby dosavadní česká doporučení pro těhotenskou cukrovku. Lily hned souhlasila, tak jsem se pod odborným dohledem Hanky Krejčí pustil do překládání.

Jak tuto knihu hodnotíš a co přináší českým lékařům a maminkám/rodičům?

Jak tuto knihu hodnotím? Jedním slovem – fenomenální. Je za tím i příběh. Jeden z mých blízkých přátel někdy před lety zmínil, že jeho ženě (štíhlé, sportovně založené a jinak zcela zdravé) zjistili těhotenskou cukrovku. Bylo to někdy poté, kdy jsem se začal zajímat o nízkosacharidové stravování a také se tak stravoval kvůli své lupence a astmatu. Tušil jsem, že nízkosacharidová strava by mohla být velmi slušnou možností i pro těhotnou ženu s těhotenskou cukrovkou. Ale ať jsem hledal sebevíc, robustní klinickou studii na toto téma jsem nenašel a žádná odborná společnost nízkosacharidovou stravu těhotným ženám nedoporučovala. Mnoho odborníků před ní dokonce výslovně varovalo. To mi intuitivně nedávalo žádný smysl, protože u obou nejčastějších typů cukrovky měla nízkosacharidová strava velmi příznivý vliv.

Pak mě v lednu 2016 na Twitteru sama Lily Nichols v diskusi o glukózovém zátěžovém testu (OGTT) nasměrovala na svou knihu Real Food for Gestational Diabetes. Moje pochybnosti o tom, že běžná vyvážená strava s relativně vysokým příjmem sacharidů nemusí ani zdaleka vyhovovat všem ženám, se najednou ukázaly jako zcela oprávněné. Lily v knize velmi podrobně vysvětlovala velmi důležité, ale málo známé souvislosti a připojila i skutečné příběhy žen, které se v těhotenství kvůli těhotenské cukrovce stravovaly nízkosacharidově a s vynikajícími výsledky. Lily informace ve své knize navíc velmi podrobně doplnila o odkazy na vědecké studie, o něž se opírala. Informace si rád ověřuji a postupně jsem si všechny studie prošel.

Ještě před koncem roku 2016 jsem se pak dozvěděl, že Česká diabetologická společnost, resp. sekce pro těhotenskou cukrovku, schválila zásadní změnu dosavadních klinických doporučení. Došlo k odstranění minimálního doporučeného příjmu sacharidů ve stravě, neboť – jak upozornila i Lily ve své knize – pro takové minimum neexistoval žádný vědecký podklad. Současně jsme podle mých informací jako vůbec první země na světě vložili do doporučení možnost stravovat se v průběhu těhotenství nízkosacharidově. Zásadní podíl na přehodnocení dosavadních doporučení měla, myslím, Hanka Krejčí a také Kateřina Andělová a další lékaři zabývající se těhotenskou cukrovkou. V roce 2019 pak parlament Západní Austrálie na základě českých zkušeností doporučil ministerstvu zdravotnictví, aby zvážilo zařazení nízkosacharidové stravy pro těhotenskou cukrovku v rámci boje proti epidemii cukrovky 2. typu.

Dá se tedy říct, že kniha Lily doslova obletěla svět a zřejmě mnoha ženám zásadně změnila život. Lékařům i maminkám, resp. rodičům, nabízí kvalitní a stravitelně podané informace o výživě v těhotenství a o tom, jak lze díky vhodné stravě a vhodnému pohybu zvládnout i těhotenskou cukrovku. Samozřejmě se věnuje i možnostem medikace, pokud strava a pohyb nestačí.

Velmi dobře se orientuješ v nízkosacharidovém stravování. Ty sám, tvoje žena i děti si velmi užíváte skutečné potraviny a jídla z nich. Jaké nejčastější chyby a mýty podle tebe u lidí ohledně tohoto způsobu stravování přetrvávají?

Napadají mě asi tři hlavní.

Jednak si mnoho lidí myslí, že nízkosacharidová strava je založená na nějakých povolených a zakázaných potravinách, a že si už nikdy nemohou dát kousek jablka, mrkve nebo třešně. Důvodem těchto mylných představ je podle mého názoru nesprávné pochopení některých stručných návodů, které jsou dostupné na internetu či na sociálních sítích. Realita je zkrátka taková, že málokdo má čas a energii se nějak podrobněji zabývat základními principy nízkosacharidové stravy nebo podrobně studovat nutriční štítky a přepočítávat a vážit, kolik jakých potravin ještě mohou sníst. Určité zjednodušení tedy může mnoha lidem pomoci – ale současně ho někteří berou jako dogma, což je velká škoda. Nízkosacharidová strava nezakazuje žádnou základní potravinu, dokonce ani chleba nebo cukr. Jen se některých potravin oproti běžné stravě jí podstatně méně.

Často se setkávám s tím, že lidé, kteří pro sebe objevili zdravotní přínosy nízkosacharidové stravy, současně zavrhují jiné zdravé typy stravování, především rostlinné typy stravy. Někteří dokonce považují sacharidy za zdroj všeho zla, se všemi legendami a bájemi, které s tím souvisejí. Přiznám se, že i já jsem po objevení „loukarbu“ pochyboval o tom, že existuje více přístupů ke zdravému stravování. Jak jsem se však postupně seznamoval s dalšími a dalšími studiemi z celého světa, ukázalo se, že nízkosacharidová strava rozhodně není jediná univerzálně nejlepší strava pro celý vesmír – taková strava totiž neexistuje.

Třetí problém, který se týká především snahy snížit nadměrné tukové zásoby, spočívá v nepochopení fungování metabolismu energie. Zjednodušeně se dá říct, že čím více tuků je na talíři, tím méně se odbourá z tukových zásob. Mnoho lidí, kteří se snažili dlouhá léta zhubnout a věřili, že musejí hlavně dostatečně navýšit svůj příjem tuků (ať už „přece kvůli ketóze“, nebo „aby dohnali tuky vypočítané kalkulačkou“), nakonec dokázali shodit až poté, kdy příjem tuků na talíři zásadně snížili. Přesto se lze denně v různých „loukarb“ skupinách na sociálních sítích setkat s radou ve stylu „Nedaří se ti na loukarbu zhubnout? Přidej tuky!“ To je recept na katastrofu a zbytečné utrpení.

Když se tě někdo na něco zeptá, máš v rukávu bezpočet odkazů, studií, článků. Kdy to všechno stíháš číst?

Tak především se musím přiznat, že od narození našeho syna prostor na čtení výrazně ubyl. Nicméně četbě odborných knih a studií se věnuji i v rámci své profese. Jako poradce ve zdravotnictví musím mít alespoň základní přehled o některých důležitých studiích, zejména v oblasti kvality lékařské péče a výsledků pro pacienty. Navíc mě čtení baví a knihy mám rád. Kvůli nedostatku místa v knihovně jsem ale nakonec skončil u elektronických knih, což byla pro mě těžká rána.

Jaký máš názor na to, že na všechno jde dnes udělat studie, a tím pádem se vždy najde plno argumentů pro a proti? Není honba za studiemi marný boj?

Do jisté míry souhlasím. Na všechno jde udělat studii a argumentovat se dá všelijak. Pravdou také je, že na všechno mít studie nepotřebujeme. Třeba na seskoky padákem nikdo nikdy pořádnou randomizovanou kontrolovanou studii neudělal, a přesto všichni věří, že padák zachrání parašutistu před smrtí. Medicína a výživa ale zahrnují postupy s daleko nižší mírou jistoty a málokdo si uvědomuje, že pokud se nějaký klinický postup rozšíří bez dobře provedené robustní studie, mohou v některých případech i zbytečně umírat lidé.

Často se setkávám – a bohužel také u lékařů – s trochu černobílým viděním světa. Každá studie říká něco jiného, a tak je můžeme ignorovat všechny. To je na můj vkus trochu příliš zjednodušené. Jistě, není studie jako studie, každá má své silné a slabé stránky a je třeba je umět vyhodnotit ve vzájemné souvislosti. Pokud například dvě různé studie ukazují významné zdravotní přínosy dvou velmi odlišných typů stravování, tak není nutné vést mezi těmito možnostmi stravování válku. Je dost možné, dokonce velmi pravděpodobné, že pokud daný typ stravování určitému člověku vyhovuje, dočká se i popsaných zdravotních přínosů. Válka diet je velmi kontraproduktivní. Jejím jediným vítězem je potravinářský průmysl, který chrlí jeden ultra zpracovaný potravinářský produkt za druhým, protože přece stačí méně jíst a více cvičit.

Proč se vlastně věnuješ tolik propagaci a šíření informací o nízkosacharidovém stravování?

Asi deset let jsem se léčil s lupenkou. Postupně se přidala i lehčí forma astmatu, ačkoliv jsem denně sportoval a stravoval se relativně zdravě. V roce 2008 jsem užíval už několik léků, bez výrazného účinku. Svých lékařů jsem se ptal, zda může strava nebo spánek nějak souviset s mými zdravotními problémy. Deset let jsem však jen pořád dokola slýchal: „Buďte v pohodě, strava ani spánek s těmito zdravotními problémy nesouvisejí, nemusíte nic měnit.“

Když jsem v polovině roku 2010 po necelých šesti měsících na loukarbu vysadil ve spolupráci se svými lékaři všechny léky, zůstal jsem po několika dlouhých letech bez projevů lupenky a astmatu. Došlo mi, že nízkosacharidovou stravu možná hledá mnoho dalších podobně bezradných pacientů. Jen – podobně jako předtím já – možná vůbec netuší, že nějaká taková strava existuje a že by jim mohla pomoct.

Současně jsem jak v zahraničí, kde jsem dlouho žil, tak zejména u nás v ČR vnímal mediální výroky vlivných lekářů-celebrit o tom, jak strašně nebezpečná a k ničemu ta nízkosacharidová strava vlastně je. Nevěřil jsem svým uším, a tak jsem začal na některé největší nesmysly veřejně poukazovat. Je to ale boj s větrnými mlýny. Nesmysly se zkrátka šíří podstatně rychleji.

V dnešní době začínáš být známý víc jako zdravotnický odborník než jako advokát. Není ti líto, že jsi nešel studovat medicínu, abys mohl lépe přesvědčovat lékaře? Berou tě jako právníka?

Advokacii jsem úplně na hřebík nepověsil. Nedávno jsme s mým taťkou – advokátem, kvůli kterému mě tato profese přilákala – oslavili důležité vítězství u Nejvyššího soudu. Už asi deset let se ale mnohem více věnuji zdravotnictví jako poradce (konzultant) a specializuji se na zlepšování kvality lékařské péče a výsledků pro pacienty. K tomu vlastně dnes výživa neodmyslitelně patří, neboť některá častá chronická onemocnění, která zatěžují zdravotnické systémy, mají původ především v nevhodné stravě.

Jako zdravotnický poradce jsem po čase zjistil, že lékaře lépe přesvědčí kvalitně provedená studie než advokát nebo jiný lékař. Já jsem tedy lékaře nikdy o ničem nepřesvědčoval, spíše jsem hledal cesty, jak jim usnadnit přístup k důležitým informacím a studiím. Nikdo člověka nepřesvědčí lépe, než on sám sebe. To samozřejmě neplatí v případech, kdy je člověk přesvědčený, že už všechno dávno ví a nic nového vědět nepotřebuje. Takových je ale na světě bohužel hodně.

Že jsem nestudoval medicínu, mě nemrzí – nezvládl bych to a všichni, kdo studium dokončí a stanou se z nich dobří lékaři, mají můj hluboký obdiv. Zejména ti, kteří mají navzdory systémovým problémům ve zdravotnictví své pacienty stále na prvním místě.

Jak se díváš na spolupráci potravinářského průmyslu a farmaceutických firem? Je to opravdu tak provázané?

Mám dojem, že někdy v roce 2010 oznámila společnost Nestlé, že chce vybudovat svůj vlastní byznys na pomezí potravinářského a farmaceutického průmyslu s cílem dostat na trh produkty v rámci boje proti diabetu, kardiovaskulárním onemocněním a Alzheimerově chorobě. Tehdy o tom noviny psaly v kontextu vlny zájmu potravinářských a farmaceutických koncernů obsadit trh vysoce ziskových zdravotnických produktů jak pro lidi, tak pro zvířata.

Osobně nedokážu posoudit, nakolik jsou dnes firmy napříč těmito průmysly propojené či provázané. Vycházím z toho, že se především snaží uspokojit poptávku zákazníků a také očekávání svých akcionářů. Nicméně s tím, jak přibývají zásadní důkazy o tom, že konzumace ultra zpracovaných potravinářských produktů může vést k nadváze či k metabolickým onemocněním včetně cukrovky 2. typu, je zřejmé, že farmaceutický průmysl nepřímo těží z masivního nárůstu prodeje těchto produktů po celém světě a s tím spojené pandemie obezity a cukrovky 2. typu.

Nejsem žádným příznivcem konspiračních teorií. Nemyslím si, že ve velkých korporacích sedí tajní experti kolem stolu a hledají cesty, jak lidem ublížit. Problém vidím spíše v tom, že dobře regulovat potravinářský nebo farmaceutický průmysl není vůbec snadné. Stačí se podívat, jaké trampoty potkaly tzv. pamlskovou vyhlášku. Snaha omezit na základních a středních školách prodej potravinářských produktů, o kterých se děti učí, jak jsou nezdravé, velmi rychle narazila a muselo dojít k jejímu „změkčení“. Nelze také odpovědnost za vlastní zdraví házet na jiné. Téměř každý má dnes možnost dostat se k důležitým informacím o tom, jak se stravovat, ale ne každý má zájem to pro své zdraví udělat.

Jsi známý svou aktivitou na sociálních sítích, kde se na tebe obracejí lidé s všetečnými dotazy. Máš specifický smysl pro humor, který leckdy mnohé odzbrojí a oni se pak nebojí ptát dál. Často na dotazy odpovídáš zajímavou otázkou, která tazatele nutí k zamyšlení a k nasměrování na správnou odpověď. Cítíš tíhu odpovědnosti při těchto radách, nebo chceš lidem spíš ukazovat směr a poskytovat jim informace, kde odpověď nalézt?

Snažím se zuby nehty vyhýbat jakýmkoliv konkrétním radám, zvlášť v anonymním a někdy agresivním prostoru sociálních sítí. Pokud má ale někdo zájem, v rámci konzultace je možnost podrobněji zvážit celou situaci a společně hledat možné řešení.

Vždycky mi udělá radost, když se někdo ozve, ptá se a zajímá se o zdroje, aby si mohl sám o problematice přečíst a lépe se v ní zorientovat. Když mám možnost a prostor, snažím se reagovat. Největší bomba jsou samozřejmě zprávy o zásadním zlepšení zdraví, které u mě občas přistanou.

Obecně rád diskutuji, ale nemám žádné ambice kohokoliv přesvědčovat o své pravdě. Navíc se mohu i mýlit a to si opakuji každý den. Netuším, jestli můj styl diskuse někoho donutí k zamyšlení. Kdyby ale lidé o výživě trochu víc přemýšleli, možná by to byl slušný začátek.

Díky moc za zajímavé odpovědi a budu se těšit zase někdy někde na viděnou! Pro ty z vás, kteří chtějí bádat hlouběji, doporučuji skvělé stránky: 

https://www.neslazeno.cz/honza-vyjidak

Ptala se: Barbora Kodetová

24. 6. 2019