Otázky pro ilustrátorku knih Flandil ve školce a Flandil u doktora – Kateřinu Pažourek

 

1/ Ahoj Kačí, napadá mě – co jsi naposled nakreslila? Maluješ si nebo spíš čáráš při telefonování?

Ahoj Baru, u telefonování si vždycky čárám, takový automatický kresby. Někdy i vyjadřují, co cítím během hovoru. A pak si kreslím do diáře, i dost propracované kresby. Trénuju tím trpělivost. Říká se tomu zentangle. Mysl u toho skvěle relaxuje.

 

2/ Dobře, teď seriózně – kdy jsi vzala poprvé pastelku do ruky a věděla, že to moc baví? Pamatuješ si na své rané začátky? U tebe doma jsem viděla krásné obrazy ze střední umělecko-průmyslové školy. Pochlubíš se s nimi i sem? Jsi na některý z nich obzvlášť hrdá?

Kreslit mě bavilo od chvíle, kdy jsem udržela tužku nebo pastelku v ruce. Když se ptáš, vybavuje se mi vzpomínka z první třídy u psychologa, kde jsem měla nakreslit panáka a pozitivně mě hodnotili, že panák má všech pět prstů. Že to nebyla taková ta typická dětská kresba postavy. Malování se pro mě stalo přirozeným nástrojem k sebevyjádření, ale není to jediný nástroj.  

Na střední umělecko-průmyslovou školu jsem šla, protože jsem si neuměla představit, že bych studovala něco jiného, byla to škola přesně pro mě. A taky tam byla matika, pro mě neoblíbená, jen do druháku – prostě jasná volba. Své kresby, které se mi líbí, většinou sdílím na facebookové stránce, kterou mi před lety založil mladší brácha: (Kateřina Pažourek ilustrace). Tak tam je možné se podívat. Nemám ale obraz, na který bych byla víc hrdá než na jiné. Hrdá jsem obyčejně na to, když překonám nějakou překážku nebo sama sebe. Malování a kreslení je pro mě spíš snaha vyjádřit se, přenést představu z mysli na papír nebo plátno.

3/ Jak ses dostala k ilustracím k dětské knize? Flandil se zrodil za jak dlouho – myslím jeho podoba? Když naše dcery viděly, jak ho namaluješ hned, jen tak na papír, byly z toho v šoku. A vzpomínají dodnes! Je to asi fajn pocit vdechnout takovému zvířátku podobu.Myslíš, že se tak podobně mohl cítit i tvůj kolega Zdeněk Miler, který stvořil Krtečka?

Flandil není moje první tvorba pro děti. Během studií jsem vytvářela dřevěné hračky a herní objekty. Byla jsem nadšená, když jsem mohla během praxe na Barrandově přiložit ruku k dílu na tvorbě Milerových pozdních filmů o Krtečkovi – jak Krteček jel metrem k moři a jak pomáhal paní zajícové při porodu. Díky tomu jsem se pak dostala k několikaleté práci v animačním studiu, kde jsem pomáhala fázovat a animovat také několik animovaných filmů pro děti. Animační studio byla pro mě velká škola, ze které při kreslení pořád čerpám.

Nesrovnávala bych se ale s panem Zdeňkem Milerem. Jeho ilustrace i filmy miluju, je to světová třída, odvedl mnohem víc práce než já. A ani si netroufám srovnávat tvůrčí proces. Krtek vznikl v roce 1957, a i když v prvním filmu vypadal trošku jinak, než jak je známý dnes ve své ustálené podobě, už tehdy to byla geniální vizuální zkratka, která nezestárla. Až bude Flandilovi taky 62 let, můžeme si o tom znovu popovídat. :-D

Autorka knih o Flandilovi Bára Hamblin se mnou sdílela první texty, když příběhy vznikaly a ještě nebylo jasné, jakým způsobem budou publikovány a kolik toho bude. Od začátku se mi moc líbily a nabídla jsem jí, že bych si přála k nim udělat ilustrace. Naštěstí to vyšlo. Bára reagovala nadšeně a dala mi volnou ruku. Vůbec mi do toho nemluvila. To je přece ideální spolupráce ????. Podobu Flandila jsem viděla už při čtení textu. To mi blesklo hlavou fakt hned. Pak jsem jen nějakou dobu hledala výrazové prostředky, jestli použiju akvarel, nebo kresbu. Napadlo mě, že děti rády malují pastelkami a že to je plnohodnotný nástroj kresby, se kterým se dá něco pěkného vytvořit. Takže jsem zvolila kresbu pastelkami, která snad Flandila a jeho kamarády takhle dětem víc přiblížila. Volba výrazových prostředků samozřejmě ovlivnila konečnou podobu Flandila a spol.

4/ Co je nyní tvojí pracovní náplní? Chystáš další knižní ilustrace?  

Něco nového se chystá, ale ještě nemůžu nic prozradit, protože čekám, až bude hotový text. Ilustrace nikdy nebyly mou hlavní činností. Moc ráda se do nich pouštím, pokud jsou spojeny s něčím, co mi dává smysl. Jako třeba Flandil, což není „jen dětská knížka“, ale publikace se silným výchovným nábojem. Čtenáři těch knih vědí, že přístup maminky k Flandilovi je empatický a respektující. Poetika knih o Flandilovi je mi velmi blízká. Své děti jsem se snažila vést podobně, jako vychovávala Flandila jeho maminka.  

Vystudovala jsem sociální pedagogiku. Absolvovala jsem výcvik terapeutické metody Cesta a výcvik v telefonické krizové intervenci. Vzdělávám se v této oblasti dál. Mou hlavní pracovní náplní je sociokoučink. Jednou větou na vysvětlenou: pomáhám lidem zpracovávat tady a teď emocionální traumata z jejich minulosti. Ilustrace jsou pro mě k tomu skvělým doplňkem.

 

5/ Jaké obrazy visí u vás doma na zdech?  

To jsi mě rozesmála – teď žádné. Přestěhovali jsme se a stále ještě nemáme vybaleny všechny krabice. Obrazy, které visely na zdech na naší předešlé adrese – jsou mezi nimi i některé moje– pořád čekají na vystavení. Navíc teď bydlíme pod střechou. Máme hodně šikmých ploch, ty rovné jsou nám vzácné a potřebujeme i prostor pro uložení věcí denní potřeby a knih. Takže ještě nevíme, jestli nám zbude nějaká volná zeď na obrazy. Vyrůstala jsem v bytě plném obrazů a určitě se budu snažit, aby se nakonec nějaké místo pro ně našlo i v našem novém domově.

 

6/ Jaké byly ohlasy na tvé ilustrování knih? My víme, že malým čtenářům se Flandil i jeho kamarádi moc líbí, ale co tvoji dospělí známí, rodina, bavíš se o tom s nimi?  

Reakce mých blízkých byly milé. Ilustrace jsem s nimi sdílela hlavně v době, kdy jsem je kreslila a kdy naplňovaly všechen můj čas. To byl Flandila a jeho kamarádů plný byt, jako by se k nám na chvíli přistěhovali.

Při kreslení mi hlavou běží příběhy, někdy i s těmi postavami komunikuji a emocionálně prožívám to, co kreslím. Takže mám i potřebu sdílet to s přáteli a slyšet, jak to na ně působí, nebo jestli je z ilustrace cítit emoce, kterou se v daný moment snažím do ní vtisknout.

K hotovým a odevzdaným ilustracím se už sama od sebe nevracím. Žijí si pak svým životem odděleně ode mě. Je to asi zároveň i má sebeobrana proti tomu, že bych si pak říkala, co jsem mohla nebo měla nakreslit jinak. V takových případech cítím až fyzickou bolest, že to už nemůžu změnit. Pochopitelně se s ilustracemi potkávám při prezentacích knih. Vzhledem k tomu, že mezi odevzdáním ilustrací a listováním hotovou knihou uběhne celkem dost času, vidím pak ilustrace v knize z nového úhlu, víc v kontextu celé knihy. To je pro mě příležitost uvědomit si, co a jak můžu příště změnit.

Děkujeme za milý rozhovor a těšíme se brzy na nějaké akci na viděnou!   

Rádo se stalo, také se těším!