Jak tě prosím napadlo, že by eskalátor mohl někoho spolknout? Měla jsi jako dítě strach z těch jezdících schodů?

Kdepak, jako dítě jsem měla jezdící schody moc ráda. Napadlo mě to až jako dospělou díky jedné cestě metrem, nebo spíš z metra... Nějak jim tam nad eskalátorem zlobily zářivky a můj stín kvůli tomu různě poskakoval, mizel a zase se objevoval. A to nakoplo moji představivost a vymyslela jsem tuhle scénu se spolknutím. To bylo první, co jsem z té knížky napsala. Všechno ostatní a celý příběh jsem vymyslela až potom.

Vím hodně o vzniku ilustrací do této fantasy knihy. Ale i čtenáře by jistě zajímalo, jak se postupně rodily v tvé hlavě plné nápadů?

Tahle knížka je pro mě úplně zakletá. Celá se rodila ve strašných bolestech, psala jsem ji deset let. Na dlouhé měsíce jsem se byla schopná zadřít, než jsem vymyslela, jak postavy dostanu z bodu A do bodu B. Stokrát jsem určité pasáže přepisovala, pilovala jsem každé slovo, přemýšlela jsem nad postavami, psala jsem si vedle zdlouhavé popisy o tom, co je to za lidi a jaké mají motivace k tomu, co dělají. Na text jsem kolikrát nesáhla týdny nebo měsíce, ale pořád jsem nad ním přemýšlela. A když jsem knihu konečně dopsala, nemohla jsem vůbec přijít na to, jak ji ilustrovat. Dokonce jsem si i vymyslela, kdo by ji mohl ilustrovat místo mě, abych to nemusela řešit. To mi v nakladatelství ale neprošlo, jak víte :)

Jako vždycky jste měli pravdu, nápad nakonec přišel. Od začátku jsem nechtěla těmi ilustracemi nic prozradit, jen nalákat, a to se myslím povedlo. Otisky rukou, které jsem použila, mi poskytly kamarádky, které text knihy četly a byly z něj nadšené – popadly děti a manžely a přijely ke mně domů nebo mi posílaly poštou. Jedna dokonce zapojila i třídu, ve které učí. Samozřejmě jsem zlanařila i svého muže, psa a dítě. A jsem hodně zvědavá, jestli někdo svoji ruku v knížce pozná.

Tak a teď hra. Představ si, že jsem o žádné Kláře Mayerové nikdy neslyšela. Ty pracuješ jako prodavačka v knihkupectví a mě upoutala zajímavá ukázka i obálka knihy „…a pak ho spolknul eskalátor“ a váhám, komu ji pořídit. Co bys mi poradila?

Každý, kdo má rád napínavé příběhy a knížky, ve kterých se pořád něco děje, si tuhle určitě užije, ať už je mu dvanáct nebo devadesát a je to kluk nebo holka, táta nebo máma, dědeček nebo babička. Dokonce si myslím, že to ani nemusí nutně být milovník fantasy, v knížce je dost běžných lidských problémů a témat. Ano, hlavního hrdinu sice pozře eskalátor, ale to je nejmenší z jeho problémů. Já osobně s ním dost soucítím. Čeká ho pár krušných týdnů a všechno, co považoval za samozřejmé, normální a běžné, dostane pěkně zabrat.

Vydáváš svoji druhou knížku, za pár týdnů se ti narodí druhé dítě. Co plánuješ dál? Besedy s knihou „Kdy má králík bobky?“ měly obrovský úspěch. Jak to vidíš s dalšími besedami právě s touto novinkou?

Teď si dělám pochopitelně pauzu, ale k besedám se plánuji vrátit, jakmile mimináč dovolí :) Určitě budu dál pokračovat v těch „bobkových", protože ty pro mě mají obrovský smysl. Přece jen šikana je bohužel pořád na základních školách obrovské téma a někdy si s ní nevědí rady ani sami učitelé nebo rodiče, natož děti.

V plánu mám ale i besedy k „Eskalátoru“. Mám už v hlavě i nějaký koncept, jak je pojmout a nemůžu se dočkat, až ho vyzkouším na prvním publiku. Možná že to stihnu ještě před porodem, ale radši si nedělám žádné větší naděje. Jedno dítě už mám, takže si nechovám ty naivní představy, že si můžu dovolit něco jen tak naplánovat a čekat, že mi to projde :D

Máš nápad na další knihu? I na její ilustrace?

Popravdě mám v hlavě asi čtyři, včetně pokračování „Eskalátoru“, které po mně velmi nevybíravě požaduje každý, kdo si knížku zatím přečetl. Z toho mám obří bobky, protože se nechci zadřít na dalších deset let. Taky přemýšlím nad takovým lehkým vtipným sci-fi ve formě povídek, něco jako parodie na Marťanskou kroniku. Zároveň mě láká napsat něco v podobném komiksovo-ilustrovaném formátu, jako je knížka „Kdy má králík bobky?“.

Existuje pro mě ještě spousta témat a příběhů, o kterých bych si chtěla přečíst, jenže zatím je nikdo nenapsal. Tak to asi budu muset udělat já :)

Mockrát děkujeme za milý rozhovor.

Ptala se: Barbora Kodetová