Rozhovor s Petrou Indrovou, autorkou knihy láska@zakázána.cz


Ahoj Petro, moc děkujeme, že sis našla čas na krátký rozhovor pro naše čtenáře. Jak tě vlastně napadlo napsat knihu?

Vždy mě bavilo psát. Vystudovala jsem český jazyk na vysoké škole, hned po ní jsem externě psala zprávy pro jednu tiskovou agenturu a také pro rádio Vysočina. Pak ale přišly děti, k tomu práce ve škole a s psaním byl konec. V roce 2016 jsem poměrně těžce onemocněla, byla jsem rok doma. Tehdy vznikl nápad: „Začnu psát.“ Zoufale jsem potřebovala něco dělat.


Jsi učitelkou na základní škole již dlouhá léta – jak vnímáš změnu chování dětí? Často se mluví o tom, že jsou nyní „zdravě sebevědomé“ děti drzejší, víc diskutují než dříve. Vnímáš to jako pozitivní změnu?

Děti jsou v současné době určitě jiné, společnost je jiná. Aby v životě uspěly, musí člověk hodně přemýšlet, kdy drzé chování dětí utnout a kdy jde jenom o jejich asertivitu, kterou nám nikdo netoleroval. Drzosti pubertálních dětí si rozhodně nesmím brát osobně. Spoustu věcí jako učitel pochopíte až tehdy, když vychováváte své vlastní děti. Nejlepší je dělat přesně to, co chci po dětech, ať už jako učitel, nebo rodič.

Jak dlouho jsi knihu psala, jak moc se ti její hrdinové zaryli pod kůži?

Knihu jsem psala více než rok, proto se mi hlavní hrdinové pod kůži opravdu vryli. V současné době už mám skoro dokončený druhý díl, takže osudy Alexe a Denisy mají své pokračování.

Píšeš rovnou do počítače, nebo na papír? Přepisuješ hodně? Vracíš se k textu několikrát?

Píšu jen do počítače. Ke knížce se vracím o víkendech a o prázdninách. Když přijdu po škole domů, nemůžu se na nic soustředit. Mezi psaním mám poměrně dlouhé pauzy, a tak si často musím velkou část předcházejícího textu přečíst.

Kniha je plná přímé řeči – máš rozhovory trochu odposlouchané ze školy nebo jsi čerpala slovní zásobu hlavních postav od svých dětí?

K práci učitele patří také dětem naslouchat. Někdo, kdo ve škole nikdy nepracoval, netuší, co všechno děti učitelům řeknou. Někdy se hodně zasmějete, ale někdy je vám z toho hodně úzko, některé děti to mají opravdu v životě těžké. Z těch zkušeností by mohlo vzniknout knih! A odtud jsou i ty rozhovory. Samozřejmě jsem si také hodně povídala se svými dětmi a chodilo k nám hodně jejich kamarádů.

Všichni víme, ale naši čtenáři možná ještě ne, že celá vaše rodina žije hodně volejbalem. Co pro tebe osobně sport znamená?

Sport je i teď jedna z hlavních náplní mého života. Máme to s manželem stejně, proto jsme ke sportu vedli i svoje děti. Když jsme je vozili na různé tréninky, nikdy jsem ale nemyslela, že to oba dotáhnou až do volejbalové reprezentace. Kdo nikdy aktivně nesportoval, nepochopí, co sport přináší. Vždycky musí člověku dělat radost, ale ruku v ruce s tím ho naučí disciplíně, toleranci a naučí vás překonávat mnohé velké životní překážky. Tak jsem to měla i já. Když se naučíte při sportu zatnout zuby, překonat chvíle, kdy už opravdu nemůžete, chováte se tak i v životě. Mně to pomohlo moc i v době, kdy jsem byla nemocná. A taky jedna neméně důležitá věc: Sport vám do života přivede mnoho přátel a ta sportovní přátelství jsou nejpevnější.

Děkujeme a přejeme krásné jaro plné zajímavé četby!