Povídky Denise Peričiće (*1968) charakterizuje velká stylová a jazyková pestrost, bohatá intertextualita s množstvím odkazů i narážek na další literární a umělecká díla, historická fakta a souvislosti, ale i pop-kulturu. Nezapřou inspiraci bizarním světem literárních postav Edgara Allana Poea a Franze Kafky (na něž se na řadě míst autor přímo odkazuje) s neopominutelnou příměsí černého humoru.
Svou první sbírku 17 povídek, zahrnující texty vzniklé převážně od poloviny 90. let předcházejícího století, vydal autor v roce 2004 pod názvem Krvavo. S rozšířením o povídku Tělo snů vyšla tato kniha v roce 2018 pod názvem Až na krev v českém překladu Josefa Kodeta, který je zároveň prvním samostatným knižním překladem Peričićova díla do cizího jazyka. Povídka Tělo snů byla do českého překladu knihy zařazena na autorův návrh. Pojednává o člověku, který se narodil v pro nás velmi významný den, a sice 21. 8. 1968 - stejně jako sám autor.
Mnohé Peričićovy "poeovské" postavy bojují s vnitřními démony, ocitají se v mezních situacích na hranici života a smrti, jednají "až na dřeň" svých možností, respektive "až na krev", jak také symbolicky odráží titul českého vydání povídek. Řada příběhů zpracovává tematiku pohnutých chorvatských dějin 20. století.
Jako alegorii dědictví mnohaleté vlády jugoslávského prezidenta Josipa Broze-Tita, který se jako zombie tu a tam do jihoslovanského prostoru vrací, tak můžeme chápat povídku Techno Tito. Do divokého světa podsvětí bývalé jugoslávské metropole přivádí čtenáře "bělehradská poéma" Lun, král půlnoci, čerstvá válečná zkušenost 90. let pak působivě vyniká v krátké povídce Diptych s doktorem.
Ve třech povídkách o posledním janičářovi Mustafovi doznívají dozvuky mnohasetleté osmanské přítomnosti na Balkáně. Z Osijeku až k setkání s Adolfem Hitlerem ve Vídni přivádí hlavního hrdinu povídka Eseker, do Chorvatska v období druhé světové války nás vrací povídka Krásná plavovláska. Spletitost chorvatských dějin druhé poloviny 20. století probleskuje také z povídky Železná vopona, tři možné konce čtenáři nabízí závěrečná "upíří" povídka Jedna na cestu.
Kniha je příležitostí k bližšímu seznámení s Peričićovým pozoruhodně explozivním a mnohovrstevnatým prozaickým stylem, kde od hororu k humoru není zas až tak daleko.
